Hudební dramaturgie média veřejné služby: případ Radiožurnál

Závěry z výzkumu magisterské diplomové práce - výpis nejdůležitějších závěrů

Autorky: BcA. Aleny Ochrymčukové

Veřejně dostupné (v plném znění) na: https://is.jamu.cz/th/13412/hf_m/text_prace.pdf

Vypracováno na základě definic veřejnoprávního vysílání a osobního rozhovoru autorky s ředitelem ČRo p.Peterem Duhanem, šéfredaktorem Radiožurnálu p.Janem Pokorným a hudebním dramaturgem Radiožurnálu p.Petrem Králem v roce 2013
Pozn.: Situace zjištěná v roce 2013 je po 4 letech v r. 2017 bohužel stále stejná. Důkazem je přehled "Počty hraných interpretů" z roku 2015 na https://pastebin.com/rd71y6Tz z jehož počátečních údajů je zřejmé, že většina uvedených, "nejomýlanějších" interpretů v roce 2015, se "omýlá" i v roce 2017.

 

Rozpory s principy veřejné služby

Testování skladeb je velmi dobrým nástrojem pro získání přehledu o posluchačské základně. Pořád by však mělo zůstat pomocným nástrojem. Jestliže je celý systém vysílání hudby na Radiožurnálu postaven na vyhodnocování skladeb zařazených do posluchačských výzkumů podle těžko rozluštitelného - pravděpodobně z tradic vycházejícího - klíče, nutně následuje otázka, jakou roli tedy reálně zastává hudební dramaturg stanice. Pokud pouze zpracovává výzkumy (jejichž průkaznost nelze s odkazem na obchodní tajemství ověřit), které se odehrávají maximálně jednou za rok či dílčí call-outy obsahující pár desítek hudebních ukázek, pak praxe tohoto povolání značně zaostává za jeho tvůrčím potenciálem. Je-li dramaturgova odbornost a invence nejenže nevyhledávána, ale dokonce i potlačována, jedná se o zásah do smyslu veřejné služby. Toto komerční nazírání na médium veřejné služby vede k devalvaci základních hodnot veřejnoprávního vysílání, jehož funkcí je vykrývat prostor, který soukromá média vykrýt nemohou či o něj nemají zájem. V tomto bodě dále dochází ke spornému naplňování Kodexu ČRo, který reaguje na princip veřejné služby – Český rozhlas „nepovyšuje kritérium sledovanosti pořadů nad jejich kvalitu“ a „nepodřizuje snahu o kvalitní výstup tlakům trhu“. Ze současného pojetí stanice vyplývá, že se Radiožurnál snaží v oblasti výběru hudby dostát tržním principům. Z kontextuálních informací a několika neformálních rozhovorů s majiteli soukromých rozhlasových stanic dále plyne, že Radiožurnál se ve způsobu výběru hudby a zpracovávání testů v podstatě neliší od komerčního zpracování. Této oblasti se diplomová práce svými otázkami přímo nedotýkala, přesto dostupné informace směřují k závěru, že ČRo by takto mohl porušovat Kodex z hlediska nutnosti uplatňovat „výrazně odlišný způsob v zadávání a vyhodnocování dostupných dat oproti provozovatelům rozhlasového vysílání s licencí“, ačkoli by mohl těžit z odlišného financování veřejné služby. Výsledkem je minimálně nejistý mix na pomezí veřejné služby a komerce. 

 

Cílová skupina Radiožurnálu

Výběr cílové skupiny je další „Achillovou patou“ Radiožurnálu. Nejenom, že se na ní jednotliví klíčoví zaměstnanci ČRo nedokážou přesně shodnout, ale především z hlediska tvorby koncepce stanice by bylo snazší jednoznačně zacílit a zaměřit se na konkrétnější skupinu posluchačů. Programové okruhy Českého rozhlasu tuto možnost svou strukturou nevylučují – jako směrodatné by se ve stávající situaci například daly brát popisy informátorů, jak by měl vypadat ideální posluchač Radiožurnálu. Kompromis akceptovatelný všemi jednoduše není možné zařídit. Nejsilněji zastoupená je na Radiožurnálu skupina 50+, což by mohlo vypovídat mnohé o potenciálu dalšího vývoje stanice. Je neudržitelné dále pokračovat tímto způsobem, jelikož se navíc rok od roku zvětšuje propast mezi vkusem nejmladších posluchačů (vyčleňují se do okrajových hudebních žánrů) a nejstarší skupiny posluchačů. Ze zaznamenaných popisů ideálního posluchače plyne další nesrovnalost – ideální posluchač zastupující v současné době cílovou skupinu Radiožurnálu příliš neodpovídá stávajícímu výběru hudby. Lidé aktivní, s přehledem a zájmem o dění ve společnosti a nesetrvávající v minulosti mohou stěží akceptovat současný neprogresivní model vysílání hudby. Argumenty typu „nevychovávat posluchače i hudbou, neunesl by to“ se zde míjí účinkem – není příliš pravděpodobné, že by si tento typ posluchače nutně musel vykompenzovat poslech zpráv normalizačním či normalizovaným popem.

 

Celková koncepce Radiožurnálu

Výrok šéfredaktora Radiožurnálu Jana Pokorného, že hudba vysílaná na Radiožurnálu není koncertem, inspiruje k zamyšlení nad koncepcí samotné stanice, která si přeje být konzistentní. Čím ale jiným, než kompaktním celkem je dobře dramaturgicky promyšlený koncert? Zásadním pochybením je z hlediska teorie médií veřejné služby i Kodexu Českého rozhlasu odmítání brát hudbu na Radiožurnálu primárně z kvalitativního hlediska. S tímto „leitmotivem“ se setkáváme v průběhu rozhovorů přímo či nepřímo mnohokrát. V otázce na vlastní hudební vkus se zřetelně projevila sporná odbornost klíčových zaměstnanců Českého rozhlasu – tito lidé by v prvé řadě měli oplývat vytříbeným hudebním vkusem, umožňujícím vytvářet a modifikovat specifickou hudební tvář či formát stanice. Zarážející je také fakt, že hudební dramaturg konzultuje výběr hudby s šéfredaktorem, který o sobě tvrdí, že je „jenom novinář“ – jaké je tedy reálné přispění šéfredaktora k podobě hudby a ke zhodnocení její kvality? Pokud konzultace probíhá pouze na „ekonomické“ bázi (např. jak vyšly jednotlivé kategorie v testech), jsme zpět u problému nadměrně komerčního nazírání na procesy v médiích veřejné služby. S tímto úzce souvisí výrok Pokorného, že „hudba je pouze doplňkem“ vysílání (který, jak už jsme uvedli, neodpovídá představě samotného ředitele Českého rozhlasu). Pakliže bychom tuto premisu přijali a přiřadili roli hudby na Radiožurnálu takto marginální roli (ač by současných 50% vysílacího času věnovaného hudbě hovořilo 81 již předem proti premise), proč by ji posluchači vůbec měli vnímat jako problém a co víc – stanici kvůli hudbě opouštěli, tedy přelaďovali jinam? Z hlediska intenzity veřejných diskusí je Radiožurnál v současnosti nejsporněji nastaveným okruhem Českého rozhlasu. To, že jeho podoba vychází z historie (tedy z programového nastavení stanice Hvězda), je argumentem polovičatým, jelikož při restrukturalizaci všech okruhů Československého rozhlasu po sametové revoluci by kompletní změnu okruhu posluchači mohli snadno přijmout – i vzhledem ke vzniku mnoha soukromých stanic a podobných relevantních faktorů provázejících změny rozhlasového vysílání v České republice v prvních letech po roce 1989. Stávající situace se snaží vyhovět mnoha různým úhlům pohledů, které jsou často tak protichůdné, že společně nemohou vytvořit jednolitou koncepci stanice. Tyto problémy se jasně vinou od již zmíněné rozptýlené cílové skupiny, přes nejasnou „nadhodnotu“ – či „vyzařování“ - Radiožurnálu odlišující ho od jiných stanic po hudbu samotnou – její poměr k mluvenému slovu a její výběr pro co nejširší veřejnost. Pokud se nadto zaměstnanci od vize a mise oprostí natolik, že je nevnímají jako osobní priority, je to na výsledku vždy (minimálně intuitivně) znát. Jestliže klíčoví aktéři pohlížejí na hudbu na Radiožurnálu pouze jako na málo podstatnou výplň (o které není potřeba ve vysílání kladně hovořit a uvádět ji), není divu, že posluchači (přinejmenším ti aktivní) tento přístup vycítí. Někteří odborníci přicházejí s řešením v podobě dvojformátu (přes den se více zaměřit na nejsilněji zastoupenou skupinu posluchačů 50+ a ve večerních hodinách či v noci vytvořit proud pro mladé posluchače) či inspirace ze zahraničí (z hlediska dvojformátu historie stanice Europe 2, pro „běžnou“ inspiraci pro stávající formát Österreich 3). Radiožurnálu ale především chybí jasná vize odpovídající médiu veřejné služby ve 21. století.

Jak management Radiožurnálu při výběru hudby nahlíží na poměr kvality a poslechovosti?

(okruhy: Podřízení se vkusu posluchačstva, Zpravodajská versus hudební stanice)

Poměr kvality a poslechovosti má z pohledu managementu Radiožurnálu dvě úrovně – ideální a aktuální (či spíše reálnou). Ideální je velmi snadno popsatelná: vysoká kvalita odměněna vysokou poslechovostí. Tato premisa ale nejenom že není v současném stavu reálná, ale ani realizovatelná. Vzhledem k nejednotnému náhledu zodpovědných pracovníků a takřka nulové inspiraci ze zahraničí, která by byla jedním z možných řešení na vylepšení programového a potažmo i hudebního formátu, se kvalitu hudby na stanici nedaří zvýšit. Panuje obecná obava z byť dočasného úbytku posluchačů, kterým se tudíž Radiožurnál nutně „musí“ přizpůsobovat - je vedlejší, zda jde o přizpůsobení se publiku či přímo vyhovění mu. Hudební dramaturg i šéfredaktor Radiožurnálu považují poslechovost za zásadní prioritu a na stanici nenazírají jako na nositele kvality v hudební oblasti – nehledě na fakt, že hudební kvalitu jako takovou sami jen obtížně definují.

Jakým způsobem zohledňuje Radiožurnál připomínky/ohlasy od hudebních expertů a posluchačů týkající se hudební složky vysílání?

I přestože Český rozhlas obecně disponuje dobrou zpětnou vazbou ke svým posluchačům, reálný dopad připomínek posluchačů k hudební složce Radiožurnálu končí v rovině vysvětlování jim, proč stanice „nutně“ hraje zrovna takovým způsobem, jakým v současné chvíli hraje. Existují jakési „ustálené formulky“, kterými je zdůvodňováno, proč nelze brát na nespokojené posluchače zřetel (je jich menšina, není možné vyhovět všem a tak podobně). Přesto však Český rozhlas sebereflexivně dospěl do stádia, ve kterém bylo uznáno, že se hudební složka vysílání musí proměnit. Otázkou zůstává, jak k takovému stádiu došel – dalo by se předpokládat, že především díky výrazné medializaci problému a nutnosti nějak reagovat. Zájem médií výrazně zviditelnil i břitké výzvy hudebních odborníků, které (pakliže experti nejsou hudebními dramaturgy jiných rozhlasových stanic) za běžných okolností vedení Radiožurnálu nebere příliš v potaz. Hlavní výzkumná otázka zněla: Proč je výběr hudby na Radiožurnálu koncipován stávajícím způsobem? Výběr hudby na Radiožurnálu je v prvé řadě poplatný stávající filozofii stanice a celkově firemní kultuře Českého rozhlasu. Jinými slovy – Český rozhlas takto profilovanou stanici chce, určuje její programový formát, počítá s určitým procentem podílu na trhu a poslechovostí, nevzdává se historie stanice a urputně se brání razantnějším změnám. Radiožurnálu vedení přisuzuje širokou cílovou skupinu (jež navíc ani není přesně definována), kterou stanice není schopna se současným programovým zaměřením pojmout, nereflektuje fungující a potenciálně inspirativní veřejnoprávní rozhlasové stanice ze zahraničí a nemá vyjasněný vztah k důležitosti hudební složky ve vysílání: jednou je hudba doplňkem, jindy zase plnohodnotným prvkem vysílání. Výběrem zaměstnanců přímo ovlivňujících podobu hudby na stanici (přednost je dávána precizní práci se Selectorem a výzkumy před vkusem či schopností rozpoznávat kvalitní hudbu a kreativně z ní vytvářet dramaturgicky sevřený, a přitom posluchačsky vstřícný celek) se Radiožurnál limitně blíží komerčnímu nazírání na rozhlasové vysílání, které je v rozporu s cíli veřejné služby. Přílišný důraz na testování skladeb a jejich následné netvůrčí zapracovávání do playlistu také nenapomáhá celkovému vyznění stanice. Zpětná vazba od posluchačů či odborných kritiků je nelegitimizována odkazy na výsledky testů. Jistou roli v současné neuspokojivé situaci může hrát fakt, že Český rozhlas nemá dostatečný přístup k VKV frekvencím, aby mohl restrukturalizovat jednotlivé okruhy. Tato změna by byla obratem k lepšímu zejména v případě Radiožurnálu, který by se tak mohl stát stanicí pouze mluveného slova, což by pomohlo více vystihnout hlavní devízu stanice – zpravodajství. Ačkoli se tato poznámka lehce vymyká tématu práce, domnívám se dále, že soustavná práce na vytváření a kultivování firemní kultury Českého rozhlasu je také jednou z významných oblastí ovlivňujících chod všech dílčích pracovních činností. Z výzkumu vyplynulo, že práce s hudbou na Radiožurnálu je málo koncepční, neodpovídá požadavkům kladeným na médium veřejné služby, ale spíše směřuje ke komerčním principům (ve výběru hudby či zpracování testování skladeb). Dotazovaní klíčoví zaměstnanci nesdílejí stejnou vizi a představu o tváři stanice a nerespektují doslovně Kodex Čro. Celková koncepce je tudíž nekonzistentní a nevytváří tak obecně pozitivní „vyzařování“ stanice směrem k posluchačům. Hudební složka z tohoto úhlu pohledu může být pouze dílčím prvkem (ne hlavním problémem) v kritickém nazírání na Radiožurnál jako nekompaktní celek.