Hudební dramaturgie média veřejné služby: případ Radiožurnál

Závěry z výzkumu magisterské diplomové práce - výpis nejdůležitějších závěrů

Autorky: BcA. Aleny Ochrymčukové

Veřejně dostupné (v plném znění) na: https://is.jamu.cz/th/13412/hf_m/text_prace.pdf

Vypracováno na základě definic veřejnoprávního vysílání a osobního rozhovoru autorky s ředitelem ČRo p.Peterem Duhanem, šéfredaktorem Radiožurnálu p.Janem Pokorným a hudebním dramaturgem Radiožurnálu p.Petrem Králem v roce 2013
Pozn.: Situace zjištěná v roce 2013 je po 4 letech v r. 2017 bohužel stále stejná. Důkazem je přehled "Počty hraných interpretů" z roku 2015 na https://pastebin.com/rd71y6Tz z jehož počátečních údajů je zřejmé, že většina uvedených, "nejomýlanějších" interpretů v roce 2015, se "omýlá" i v roce 2017.

 

Rozpory s principy veřejné služby

Testování skladeb je velmi dobrým nástrojem pro získání přehledu o posluchačské základně. Pořád by však mělo zůstat pomocným nástrojem. Jestliže je celý systém vysílání hudby na Radiožurnálu postaven na vyhodnocování skladeb zařazených do posluchačských výzkumů podle těžko rozluštitelného - pravděpodobně z tradic vycházejícího - klíče, nutně následuje otázka, jakou roli tedy reálně zastává hudební dramaturg stanice. Pokud pouze zpracovává výzkumy (jejichž průkaznost nelze s odkazem na obchodní tajemství ověřit), které se odehrávají maximálně jednou za rok či dílčí call-outy obsahující pár desítek hudebních ukázek, pak praxe tohoto povolání značně zaostává za jeho tvůrčím potenciálem. Je-li dramaturgova odbornost a invence nejenže nevyhledávána, ale dokonce i potlačována, jedná se o zásah do smyslu veřejné služby. Toto komerční nazírání na médium veřejné služby vede k devalvaci základních hodnot veřejnoprávního vysílání, jehož funkcí je vykrývat prostor, který soukromá média vykrýt nemohou či o něj nemají zájem. V tomto bodě dále dochází ke spornému naplňování Kodexu ČRo, který reaguje na princip veřejné služby – Český rozhlas „nepovyšuje kritérium sledovanosti pořadů nad jejich kvalitu“ a „nepodřizuje snahu o kvalitní výstup tlakům trhu“. Ze současného pojetí stanice vyplývá, že se Radiožurnál snaží v oblasti výběru hudby dostát tržním principům. Z kontextuálních informací a několika neformálních rozhovorů s majiteli soukromých rozhlasových stanic dále plyne, že Radiožurnál se ve způsobu výběru hudby a zpracovávání testů v podstatě neliší od komerčního zpracování. Této oblasti se diplomová práce svými otázkami přímo nedotýkala, přesto dostupné informace směřují k závěru, že ČRo by takto mohl porušovat Kodex z hlediska nutnosti uplatňovat „výrazně odlišný způsob v zadávání a vyhodnocování dostupných dat oproti provozovatelům rozhlasového vysílání s licencí“, ačkoli by mohl těžit z odlišného financování veřejné služby. Výsledkem je minimálně nejistý mix na pomezí veřejné služby a komerce. 

 

Cílová skupina Radiožurnálu

Výběr cílové skupiny je další „Achillovou patou“ Radiožurnálu. Nejenom, že se na ní jednotliví klíčoví zaměstnanci ČRo nedokážou přesně shodnout, ale především z hlediska tvorby koncepce stanice by bylo snazší jednoznačně zacílit a zaměřit se na konkrétnější skupinu posluchačů. Programové okruhy Českého rozhlasu tuto možnost svou strukturou nevylučují – jako směrodatné by se ve stávající situaci například daly brát popisy informátorů, jak by měl vypadat ideální posluchač Radiožurnálu. Kompromis akceptovatelný všemi jednoduše není možné zařídit. Nejsilněji zastoupená je na Radiožurnálu skupina 50+, což by mohlo vypovídat mnohé o potenciálu dalšího vývoje stanice. Je neudržitelné dále pokračovat tímto způsobem, jelikož se navíc rok od roku zvětšuje propast mezi vkusem nejmladších posluchačů (vyčleňují se do okrajových hudebních žánrů) a nejstarší skupiny posluchačů. Ze zaznamenaných popisů ideálního posluchače plyne další nesrovnalost – ideální posluchač zastupující v současné době cílovou skupinu Radiožurnálu příliš neodpovídá stávajícímu výběru hudby. Lidé aktivní, s přehledem a zájmem o dění ve společnosti a nesetrvávající v minulosti mohou stěží akceptovat současný neprogresivní model vysílání hudby. Argumenty typu „nevychovávat posluchače i hudbou, neunesl by to“ se zde míjí účinkem – není příliš pravděpodobné, že by si tento typ posluchače nutně musel vykompenzovat poslech zpráv normalizačním či normalizovaným popem.

 

Celková koncepce Radiožurnálu

Výrok šéfredaktora Radiožurnálu Jana Pokorného, že hudba vysílaná na Radiožurnálu není koncertem, inspiruje k zamyšlení nad koncepcí samotné stanice, která si přeje být konzistentní. Čím ale jiným, než kompaktním celkem je dobře dramaturgicky promyšlený koncert? Zásadním pochybením je z hlediska teorie médií veřejné služby i Kodexu Českého rozhlasu odmítání brát hudbu na Radiožurnálu primárně z kvalitativního hlediska. S tímto „leitmotivem“ se setkáváme v průběhu rozhovorů přímo či nepřímo mnohokrát. V otázce na vlastní hudební vkus se zřetelně projevila sporná odbornost klíčových zaměstnanců Českého rozhlasu – tito lidé by v prvé řadě měli oplývat vytříbeným hudebním vkusem, umožňujícím vytvářet a modifikovat specifickou hudební tvář či formát stanice. Zarážející je také fakt, že hudební dramaturg konzultuje výběr hudby s šéfredaktorem, který o sobě tvrdí, že je „jenom novinář“ – jaké je tedy reálné přispění šéfredaktora k podobě hudby a ke zhodnocení její kvality? Pokud konzultace probíhá pouze na „ekonomické“ bázi (např. jak vyšly jednotlivé kategorie v testech), jsme zpět u problému nadměrně komerčního nazírání na procesy v médiích veřejné služby. S tímto úzce souvisí výrok Pokorného, že „hudba je pouze doplňkem“ vysílání (který, jak už jsme uvedli, neodpovídá představě samotného ředitele Českého rozhlasu). Pakliže bychom tuto premisu přijali a přiřadili roli hudby na Radiožurnálu takto marginální roli (ač by současných 50% vysílacího času věnovaného hudbě hovořilo 81 již předem proti premise), proč by ji posluchači vůbec měli vnímat jako problém a co víc – stanici kvůli hudbě opouštěli, tedy přelaďovali jinam? Z hlediska intenzity veřejných diskusí je Radiožurnál v současnosti nejsporněji nastaveným okruhem Českého rozhlasu. To, že jeho podoba vychází z historie (tedy z programového nastavení stanice Hvězda), je argumentem polovičatým, jelikož při restrukturalizaci všech okruhů Československého rozhlasu po sametové revoluci by kompletní změnu okruhu posluchači mohli snadno přijmout – i vzhledem ke vzniku mnoha soukromých stanic a podobných relevantních faktorů provázejících změny rozhlasového vysílání v České republice v prvních letech po roce 1989. Stávající situace se snaží vyhovět mnoha různým úhlům pohledů, které jsou často tak protichůdné, že společně nemohou vytvořit jednolitou koncepci stanice. Tyto problémy se jasně vinou od již zmíněné rozptýlené cílové skupiny, přes nejasnou „nadhodnotu“ – či „vyzařování“ - Radiožurnálu odlišující ho od jiných stanic po hudbu samotnou – její poměr k mluvenému slovu a její výběr pro co nejširší veřejnost. Pokud se nadto zaměstnanci od vize a mise oprostí natolik, že je nevnímají jako osobní priority, je to na výsledku vždy (minimálně intuitivně) znát. Jestliže klíčoví aktéři pohlížejí na hudbu na Radiožurnálu pouze jako na málo podstatnou výplň (o které není potřeba ve vysílání kladně hovořit a uvádět ji), není divu, že posluchači (přinejmenším ti aktivní) tento přístup vycítí. Někteří odborníci přicházejí s řešením v podobě dvojformátu (přes den se více zaměřit na nejsilněji zastoupenou skupinu posluchačů 50+ a ve večerních hodinách či v noci vytvořit proud pro mladé posluchače) či inspirace ze zahraničí (z hlediska dvojformátu historie stanice Europe 2, pro „běžnou“ inspiraci pro stávající formát Österreich 3). Radiožurnálu ale především chybí jasná vize odpovídající médiu veřejné služby ve 21. století.

Jak management Radiožurnálu při výběru hudby nahlíží na poměr kvality a poslechovosti?

(okruhy: Podřízení se vkusu posluchačstva, Zpravodajská versus hudební stanice)

Poměr kvality a poslechovosti má z pohledu managementu Radiožurnálu dvě úrovně – ideální a aktuální (či spíše reálnou). Ideální je velmi snadno popsatelná: vysoká kvalita odměněna vysokou poslechovostí. Tato premisa ale nejenom že není v současném stavu reálná, ale ani realizovatelná. Vzhledem k nejednotnému náhledu zodpovědných pracovníků a takřka nulové inspiraci ze zahraničí, která by byla jedním z možných řešení na vylepšení programového a potažmo i hudebního formátu, se kvalitu hudby na stanici nedaří zvýšit. Panuje obecná obava z byť dočasného úbytku posluchačů, kterým se tudíž Radiožurnál nutně „musí“ přizpůsobovat - je vedlejší, zda jde o přizpůsobení se publiku či přímo vyhovění mu. Hudební dramaturg i šéfredaktor Radiožurnálu považují poslechovost za zásadní prioritu a na stanici nenazírají jako na nositele kvality v hudební oblasti – nehledě na fakt, že hudební kvalitu jako takovou sami jen obtížně definují.

Jakým způsobem zohledňuje Radiožurnál připomínky/ohlasy od hudebních expertů a posluchačů týkající se hudební složky vysílání?

I přestože Český rozhlas obecně disponuje dobrou zpětnou vazbou ke svým posluchačům, reálný dopad připomínek posluchačů k hudební složce Radiožurnálu končí v rovině vysvětlování jim, proč stanice „nutně“ hraje zrovna takovým způsobem, jakým v současné chvíli hraje. Existují jakési „ustálené formulky“, kterými je zdůvodňováno, proč nelze brát na nespokojené posluchače zřetel (je jich menšina, není možné vyhovět všem a tak podobně). Přesto však Český rozhlas sebereflexivně dospěl do stádia, ve kterém bylo uznáno, že se hudební složka vysílání musí proměnit. Otázkou zůstává, jak k takovému stádiu došel – dalo by se předpokládat, že především díky výrazné medializaci problému a nutnosti nějak reagovat. Zájem médií výrazně zviditelnil i břitké výzvy hudebních odborníků, které (pakliže experti nejsou hudebními dramaturgy jiných rozhlasových stanic) za běžných okolností vedení Radiožurnálu nebere příliš v potaz. Hlavní výzkumná otázka zněla: Proč je výběr hudby na Radiožurnálu koncipován stávajícím způsobem? Výběr hudby na Radiožurnálu je v prvé řadě poplatný stávající filozofii stanice a celkově firemní kultuře Českého rozhlasu. Jinými slovy – Český rozhlas takto profilovanou stanici chce, určuje její programový formát, počítá s určitým procentem podílu na trhu a poslechovostí, nevzdává se historie stanice a urputně se brání razantnějším změnám. Radiožurnálu vedení přisuzuje širokou cílovou skupinu (jež navíc ani není přesně definována), kterou stanice není schopna se současným programovým zaměřením pojmout, nereflektuje fungující a potenciálně inspirativní veřejnoprávní rozhlasové stanice ze zahraničí a nemá vyjasněný vztah k důležitosti hudební složky ve vysílání: jednou je hudba doplňkem, jindy zase plnohodnotným prvkem vysílání. Výběrem zaměstnanců přímo ovlivňujících podobu hudby na stanici (přednost je dávána precizní práci se Selectorem a výzkumy před vkusem či schopností rozpoznávat kvalitní hudbu a kreativně z ní vytvářet dramaturgicky sevřený, a přitom posluchačsky vstřícný celek) se Radiožurnál limitně blíží komerčnímu nazírání na rozhlasové vysílání, které je v rozporu s cíli veřejné služby. Přílišný důraz na testování skladeb a jejich následné netvůrčí zapracovávání do playlistu také nenapomáhá celkovému vyznění stanice. Zpětná vazba od posluchačů či odborných kritiků je nelegitimizována odkazy na výsledky testů. Jistou roli v současné neuspokojivé situaci může hrát fakt, že Český rozhlas nemá dostatečný přístup k VKV frekvencím, aby mohl restrukturalizovat jednotlivé okruhy. Tato změna by byla obratem k lepšímu zejména v případě Radiožurnálu, který by se tak mohl stát stanicí pouze mluveného slova, což by pomohlo více vystihnout hlavní devízu stanice – zpravodajství. Ačkoli se tato poznámka lehce vymyká tématu práce, domnívám se dále, že soustavná práce na vytváření a kultivování firemní kultury Českého rozhlasu je také jednou z významných oblastí ovlivňujících chod všech dílčích pracovních činností. Z výzkumu vyplynulo, že práce s hudbou na Radiožurnálu je málo koncepční, neodpovídá požadavkům kladeným na médium veřejné služby, ale spíše směřuje ke komerčním principům (ve výběru hudby či zpracování testování skladeb). Dotazovaní klíčoví zaměstnanci nesdílejí stejnou vizi a představu o tváři stanice a nerespektují doslovně Kodex Čro. Celková koncepce je tudíž nekonzistentní a nevytváří tak obecně pozitivní „vyzařování“ stanice směrem k posluchačům. Hudební složka z tohoto úhlu pohledu může být pouze dílčím prvkem (ne hlavním problémem) v kritickém nazírání na Radiožurnál jako nekompaktní celek.

Hudební dramaturgie Radiožurnálu 2017

Již v roce 2012 pan generální ředitel ČRo se sám snažil o rozšíření playlistu. Ani po 5ti letech v roce 2017 se to bohužel Radiožurnálu nepodařilo!! :
http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Radiozurnal-hraje-dokola-890-pisni-Duhan-chce-dvojnasobek-219146
Radiožurnál hraje dokola 890 písní. Peter Duhan chce dvojnásobek
7. 1. 2012
Generální ředitel Českého rozhlasu Peter Duhan v rozhovoru pro Lidové noviny tvrdí, že lidé chválí obsah vysílání na stanici Radiožurnál, ale vadí jim hudba. Prý by se měl playlist rozšířit na dvojnásobek. Změny na ČRo 1 se ale teprve chystají.


Článek na http://kultura.zpravy.idnes.cz/cesky-rozhlas-dostal-od-kritiku-par-facek-f1q-/hudba.aspx?c=A111201_202304_hudba_jaz v podstatě prokazuje, že se od roku 2011 ve výběru hudby nepodařilo ani za 5 let! odstranit podstatnou a trvající závadu výběru hudby na Radiožurnálu, kterou byla a stále je - neustálé nadměrné opakování stejných písniček, s rozdílem, že v r. 2011 to údajně byly "totalitní" hity a Abba a dnes je to vrchol komerce + xindlové, hrůzové, jelenové, kryštofové atd. také pořád dokola, skoro každý den stejné písničky.

https://cs.wikiquote.org/wiki/Český_rozhlas:

Jako posluchači mi na Radiožurnálu chybí větší žánrové rozpětí a důraz na výběr toho nejkvalitnějšího z dostupné populární hudby. Největším nedostatkem je nízký počet skladeb v playlistu. Má kolem 890 písniček, mělo by jich být dvakrát tolik. — býv.gen.ředitel Českého Rozhlasu Peter Duhan

Kvůli zpravodajství poslouchám Radiožurnál, ale jen do chvíle, kdy zazní první tóny hudby. Pak je bohužel nutné okamžitě přepnout. Když se veřejnoprávní rádio řídí playlistem se zoufale omezeným výběrem hudby, je to smutné. — Marek Eben

Paní Hikelová, ředitelka zpravodajských stanic Českého rozhlasu, v televizních zprávách řekla – Gotta a další z minulé éry u nás nehrajeme, posluchači si to nepřejí. Nemluví se přitom o podstatě věci – že je, tak jako v dřívějších dobách, vydán zákaz nehrát některé interprety nebo skupiny. Nevidím v tom velký rozdíl. Mně to připomíná třídní boj. — Karel Gott

My "nadlidé" na RadioXindlHrůzaCityŽurnálu:
My na Radiožurnálu nehrajeme spoustu interpretů. To je prostě volba naší strategie. — Petr Král
My na Radiožurnálu nechceme hrát věci, které symbolizují éru reálného socialismu. — Petr Král
Nemyslím si, že bychom na Radiožurnálu do budoucna měli nějak výrazně překračovat hranici jednoho tisíce písní. — Petr Král

Ještě pamatuji dobu, kdy rádia zajímalo, co člověk dělá a chtěla slyšet novou písničku. Nabízel jsem nový singl, ale bylo mi řečeno, že tohle Radiožurnál nedělá. — Janek Ledecký
(Pane Ledecký, co se přejmenovat na XindlaX, Davida Stypku, Marka Ztraceného, I am Kubu, Jelena, Kluse a nebo zkusit uplatit pana M.Červinku? Možná by právě to mohlo být řešení, aby i Vaše nejnovější písničky hráli. Vypadá to, že ONI "nadlidé" na RadioCityŽurnálu mají pro každého "jiný metr", když XindlX často hraje 2x denně. Že by jeho hudební a textové kvality byly na úcty-hodné vyšší úrovni než ty Vaše a Vašich českých kolegů?)
 
Na počtu písní se bohužel od roku 2011 nic radikálního nezměnilo:
K otázce playlistu Radiožurnálu se již v roce 2011 nedá vyjádřit s chladnou hlavou. 800 písní v playlistu na veřejnoprávním rádiu, to je zhovadilost, která zapříčiňuje, že 40 % uslyšíte znovu do patnácti hodin. A to už zavání demagogií, vymýváním mozků, děláním idiotů z posluchačů a především dobami dávno minulými. — Tomáš Tenkrát

---------  konec komentovaných ukázek z webu https://cs.wikiquote.org/wiki/Český_rozhlas  ---------

Následuje článek z roku 2009. Zdá se, že se historie opakuje. Tehdy byl ředitelem ČRo pan Richard Medek a vypadá to, že stávajícíh ředitel pan René Zavoral v roce 2016 pronesl v podstatě úplně totéž. Přičemž po uvedeném tvrzení, v roce 2011 zaměstnanci ČRo zjistili i vlastní sebereflexí, že se výběr hudby na Radiožurnálu musí změnit. Systém výběru hudby, způsobující časté opakování písniček, se ale ani v roce 2017 bohužel nezměnil. Hodnocení dramaturgie Radiožurnálu v roce 2009 bylo absolutně platné v roce 2013, jak prokazuje výše uvedená diplomová práce a je platné bez jakékoli aktualizace i v roce 2016 a 2017. Přečtěte si článek z roku 2009, aktuální i nyní v roce 2017:
http://www.radiotv.cz/p_komentare/k_komentare/at-hudbu-na-radiozurnalu-prestanou-vybirat-vedci-nova-stanice-nebude-treba/
V pondělním Studiu ČT24 Richard Medek /v r. 2009 ředitel ČRo/ reagoval na narážku Patricie Strouhalové, že si posluchači Radiožurnálu stěžují na hudební dramaturgii, zajímavými slovy. Podle jeho vyjádření se s hudební složkou této stanice hýbat nebude a v současnosti je vybírána „přísně podle vědeckých zásad“. Tato slova u mne vyvolala údiv a následný dlouhý smích. Možná to byl smích nevědoucího, ale měl jsem za to, že muziku by měl na rádiu vybírat hudební dramaturg s citem a ne podle nějakých vzorců. Vědecké zásady bych odložil na vedlejší kolej a zaměstnal bych raději na Radiožurnálu hudební dramaturgy se vkusem a širokým rozhledem.


Navzdory zde a na http://radiozurnal.blog.cz/ uvedeným podloženým faktům o neakceptovatelnosti neustálého opakování stejných písniček a interpretů na Radiožurnálu, které jsou všem notoricky známy, zdá se, že pan stávající ředitel ČRo je jiného názoru. Buď mu jsou zatajovány informace nebo je vůbec nezná  nebo si je nechce připustit a nebo vědomým uvedením nepravdy by mohl zakrývat nějakou nepravost. Ostatně i předchozího ředitele ČRo pana Petera Duhana se kdosi pokoušel uplatit finanční hotovostí, jak se objevilo v médiích. Trestní odpovědnost zaměstnanců veřejnoprávních médiích uvádím na http://hudba-radiozurnal.blogspot.cz/p/blog-page_19.html. Z pohledu nekvalitní hudby na Radiožurnálu je smutné, že panu Peterovi Duhanovi byla, v roce 2012, jasná vize, jak změnit hudbu na Radiožurnálu (navýšení počtu písniček, aby se tak často neopakovaly) a dnes v roce 2017, resp. 26.1.2016 to vypadá, že pan stávající ředitel René Zavoral evidentně sdílel jiný názor:
http://www.tyden.cz/rubriky/media/televize-a-radia/hudba-radiozurnalu-uz-moderni-je-tvrdi-novy-sef-rozhlasu_370174.html
Mnoha lidem vadí hudba, kterou hraje vaše nejposlouchanější stanice, Radiožurnál. Hodláte ji změnit?
Hudební dramaturgie Radiožurnálu se již dramaticky změnila. Nemyslím si, že bychom v poslední době v tomto ohledu čelili častým stížnostem. Radiožurnál je v současné době moderní proudovou stanicí hudby a zpravodajství, která je koncipována přesně tak, aby cílila na svého posluchače.

"Dramatické změny" hudebního obsahu Radiožurnálu, z faktického pohledu:

 Dramatické změny hudebního obsahu Radiožurnálu byly skutečně provedeny v roce 2012. V roce 2011 se stále dokola opakovaly na Radiožurnálu údajně "totalitní hity a Abba", jak kdosi nepravdivě pronesl a  jak bylo nakonec generalizováno veřejností, médii a později  i užíváno některými zaměstnanci ČRo. Podle následně uvedeného zdroje to ale nebyla pravda, problém, který přetrvává dodnes, na kterém se od r. 2011 ve své podstatě nic nezměnilo, je NEUSTÁLÉ ČASTÉ OPAKOVÁNÍ STEJNÝCH PÍSNIČEK. V roce 2011 se opakovaly: Opus - Live is life, Peter Nagy - Psi sa bránia útokom, Turbo - Chtěl jsem mít, Simon and Garfunkel - The sound of silence, Queen - We're the champions, Vladimír Mišík - Variace na renesanční téma, Stříhali do hola malého chlapečka, Lucie Bílá - Útěk, Petr Kolář - Ještě, že tě lásko mám, písničky Miroslava Žbirky, podle zdroje: http://byznys.lidovky.cz/ctenari-serveru-lidovky-cz-vybirali-nejhosi-pisne-radiozurnalu-co-posluchacum-radiozurnalu-rve-usi-iun-/media.aspx?c=A120414_161055_ln-media_mev
Dramatickými změnami bylo panem René Zavoralem zřejmě myšleno, že uvedené písničky, které se na Radiožurnálu opakovaly v roce 2011 byly v roce 2012 nahrazeny jinými, které se ale bohužel opakují v současném období roku 2013-2017, úplně stejně jak tomu bylo v roce 2011. S tím rozdílem, že dnes jsou nadměrně opakovanými písničkami většinou vrchol komerce, způsobené velice omezeným přehledem, téměř nulovou hudební odborností a nevkusem hudebního dramaturga nyní Petra Krále, velice pravděpodobně akceptujícího obchodní zájmy hudebních producentů, závislých na finančním zisku svých interpretů. Příklady interpretů: XindlX, Michal Hrůza, Marek Ztracený, Iva Fruhlingová, Jelen, David Stypka, Lenny, Debbi, Lenka Nová, Mirai, I am Kuba, Sebastian, Tomáš Klus, Kryštof, Richard Muller, Miroslav Žbirka, Aneta Langerová atd., doplněné také se opakující, převážně horší hudební komercí ve stylu radia City, za níž lze považovat: Of monsters and men, Bruno Mars, One Republic, Passenger, The Lumineers, Foster the people, Ed Sheeran, Marlon Roudette, Coldplay, Train, James Blunt, Sunrise Avenue, Robbie Williams, Avicci, REM, Mighty Oaks, Orange Blue, Urge Overkill, Maria Mena, Bosson, Zaz, Adele, John Newman, Michael Bublé, Empire of the sun, Bastile, Sunrise Avenue, Birdy, Babybird, Stereophonics, Snow patrol, Beoncé, Limp bizkit, dále aktuálně často se opakujícími, například: George Ezra, X-Ambasadors, Ben Haenow, Kelly Clarkson, Pink, Bastile, Goo goo dolls, Milow, Kaleo, Junge junge, Kyle Pearce, Alessia Cara, Amy Mac Donald, Alvaro Soler, Enrique Iglesias, Adele, Daniel Powter,  Light & love, LP, Alesha Dixon, Justin Bieber, Justin Timberlake, Charlie Straight, Gabriele, Rag'n'bone man, OMC, Goodfellas, Miley Cyrus, Shawn Mendes, Alesha Dixon, Deep Blue Something, Sunrise Avenue, Louane, Carolina Liar, Charlie Put, Selena Gomes, Mans Zelmerlow, Shayne Ward, Alessia Cara, Jamie Lawson, Colbie Caillat, Melanie C, Chainsmokers, Chad Kroeger, Josey Scott, Jess Glynne, Robbie William, Zara Larsson, Linkin park, Kiiara, Elle King, James Blunt, Atomic Kitten, George Ezra, Hurts, Hubastank, Alle Farben, The Calling.
Nakonec ještě "novinky" jakoby převzaté z playlistu Radia City nebo jiné komerční stanice, např.:
Anne-Marie - Ciao adios, Rita Ora - Your song, LP - Strange, Robin Schulz, David Guetta, Cheat code - Shed a light. Jejich osudem, na několik následujících měsíců, bude zřejmě opět jejich časté omýlání s cílem je zprotivit co nejvíce posluchačům. Vše výše uvedené je min. z 95% bohužel nejhorší komerce tj. "rádoby hitů" s krátkým časem jejich životnosti. Nejsou to písničky, které by přinášely jakoukoli dlouhodobou hodnotu nebo nějaký výrazný hudební nápad nebo nějakou uměleckou hodnotu, která by je proslavila na delší dobu. O takové písničky cílová skupina (45-55let), tj.  většina posluchačů Radiožurnálu vůbec nestojí a jejich časté opakovaní jen zbytečně obtěžuje. Mohly by se na Radiožurnálu vysílat, ale ne tak často, jen pro informaci, že nějaké takové současné komerční "rádoby-hity" existují s rotací cca max. 1x za týden. Nehledě na porušování Kodexu Českého Rozhlasu, který určuje, aby se Radiožurnál odlišoval od ostatních komerčních stanic (radio City, Frekvence 1, Evropa 2, atd.) a nabízel trvalejší hodnoty, které komerční stanice ze své podstaty závislosti na příjmu z reklam, fakticky nenabízí.  Proto stavět hudební tvář Radiožurnálu na uvedených komerčních rádoby hitech absolutně nedává smysl, je kontraproduktivní, dokonce nezákonné a pouze jedinec s nedostatečným intelektem, nedostatečným přehledem a absolutní neznalostí Kodexu Českého Rozhlasu, může takovou hloupost vymyslet, prosazovat a obhajovat. Proto jedinci, který dokáže, alespoň trochu používat rozum k myšlení nezbývá, než se domnívat, že současná hudební tvář Radiožurnálu podléhá jakémusi nesmyslnému tlaku, za kterým zřejmě stojí něčí finanční zájmy.  

Na výše uvedeném odkazu "lidovky.cz" je uvedena i anketa veřejnosti, která 30.7.2017 potvrzuje, že většina veřejnosti sdílí zde uvedené názory a argumenty, že se skutečně nejedná o "mlčící většinu", jak se evidentně vymlouvali někteří zaměstnanci ČRo, ale jednoznačnou většinu veřejnosti:

Myslíte si, že Radiožurnál po drtivé kritice zlepšil hudební dramaturgii?

Ano, hudba se výrazně zlepšila. Počet hlasů: 396

Ne, vše zůstalo při starém. Počet hlasů: 6245

Nevím, Radiožurnál neposlouchám. Počet hlasů: 1972

Písničky uvedených interpretů jsou "omýlány" pořád dokola, téměř každý den, úplně stejným způsobem, jako byly jiné písničky "omýlány" v roce 2011. Určitě se dnes najde spousta posluchačů, kteří mají ohrané písně z r. 2011 raději, než ty současně ohrávané. Závěr je absolutně jasný: NESPOKOJENOST A STÍŽNOSTI BUDOU STÁLE OPRÁVNĚNĚ PŘIBÝVAT, DOKUD NEZMIZÍ ZÁKLADNÍ PROBLÉM A TÍM JE NADMĚRNÉ ČASTÉ OPAKOVÁNÍ JAKÝCHKOLI PÍSNIČEK. Řešení je již min. 5 let veřejně známé a každému průměrně logicky uvažujícímu jedinci musí být jasné kdykoli: Dramatické navýšení počtu písniček a naprogramování Selektoru, aby se tak často neopakovaly. Jak snadná a jednoduchá, velice stručná jedna věta. Ale ani za 5 let ji nikdo nebyl schopen realizovat, respektive hudební dramaturg byl neschopen. Proto jediným možným řešením je změnit systém hudební dramaturgie Radiožurnálu a nalézt hudebního odborníka, který bude schopný realizovat uvednou, skutečně potřebnou a již konečně dramatickou změnu vedoucí ke spokojenosti většiny posluchačů.

Pozor na jakési odborné názory rádoby mediálních odborníků!

 "Základní problém není v nastavení výběru hudby vaším hudebním dramaturgem. Jeho profesionální erudice a zkušenost z jiných rádií ho dostatečně předurčují k tomu, aby byl schopen podobným způsobem pracovat i pro rádio veřejnoprávní. Jediné, co lze v současné době vytknout hudební dramaturgii, je absolutní absence zadání, jak má hudební airplay veřejnoprávního rozhlasu vypadat," stojí v otevřeném dopise, jehož plné znění zveřejnil server Mediář.cz.
Zdroj: http://izeny.eurozpravy.cz/celebrity-spolecnost/39550-vondrackova-ma-zastance-hudba-radiozurnalu-stoji-za-nic/

Na serveru Mediar.cz jsem uvedený otevřený dopis nenašel. Asi věděli proč takový výplod lidské fantazie smazali nebo zajistili jeho nedohledatelnost.
Povinností každého zaměstance, který se přímo podílí na dramaturgii vysílání veřejnoprávního média je znalost zákona, který musí vysílání veřejnoprávního média naplňovat. Povinností každého nadřízeného je, aby nově příchozí, výše zmínění zaměstnanci, byli s tímto zákonem prokazatelně seznámeni a např. podepsali, že se zavazují k jeho plnění. Pokud takový postup v Českém Rozhlase neexistuje, je za to odpovědný ředitel ČRo a Rada. Jestliže takový postup v ČRo nefunguje, musí to mít za následek, slušně řečeno, nezřízený nepořádek, nejasné kompetence, podhoubí pro zneužívání postavení zaměstnanců Českého Rozhlasu. Pokud bude uvedený zákonný postup dodržován, nemůže nastat situace uvedená ve výše citovaném nesmyslném "elaborátu", protože "zadání hudebního airplay veřejnoprávního rozhlasu" je jasně stanoveno  Kodexem Českého Rozhlasu a nemůže si ho kdokoliv se zaměstnanců určovat, měnit nebo dokonce vymýšlet podle své libovůle. Český Rozhlas je povinen na pozici hudebního dramaturga zaměstnat osobnost, které bude jasné zadání určené Kodexem Českého Rozhlasu, osobnost, která bude schopna naplňovat zákon ke spokojenosti většiny posluchačů a nikoli nějakého poslušného robůtka nebo komerčního "šumaře", který bude jen mechanicky plnit nějaké pochybné zadaní, smyšlené nějakým jeho nadřízeným a nebo si dokonce bude Kodex Českého Rozhlasu modfikovat resp. vymýšlet sám!
Naplňuje nyní Český Rozhlas Radiožurnál zákon a nebo ne?

Trestní odpovědnost zaměstnanců veřejnoprávních médiích naleznete na http://hudba-radiozurnal.blogspot.cz/p/blog-page_19.html.

Otevřená vyjádření posluchačů z roku 2011, po 7mi letech bohužel stále aktuální:

http://www.hutka.cz/new/html/dopis1111.htmlhttp://www.hutka.cz/new/html/dopis1111.html
  
NEVIDITELNÝ PEPA
16. listopadu 2011
PETICE NÁRODNÍCH POKLADŮ zabrala. Ovšem kromě veselé nálady to zase vedlo několik nenechavců k všetečné otázce, co to české rádio pořád vysílá za blbou muziku. Je to otázka zbytečná a Pepu Mafiána nezajímá. Ten nacpe do každodenního playlistu v počítači blbé písničky, které pak musí redaktoři celý den pouštět, aby posluchače nadrogovali dostatečnou závislostí na nevkusu. Některým redaktorům to tiše vadí, většině už je to jedno a neviditelného Pepu osloví pouze prachy, které se mu podaří blbými písničkami z veřejnoprávního rádia vycucat. Dobrými písničkami by to asi nešlo.
Když se před sedmi lety stal Jan Pokorný šéfem zpravodajství Radiožurnálu, ptal jsem se ho, co s blbou muzikou bude dělat. Řekl, že nic, že muzika mu nevadí. Dnes vím, že mu nesmí vadit, protože by ho nejspíš vyhodili, jako on tehdy vyhodil mě. Před šesti lety jsem dostal na pokorném Radiožurnálu svobodný prostor, abych posluchačům kladl otázky, které jsem vždy týden předem oznámil. Posluchači telefonovali a mluvilo se a mezi řečmi se neviditelný Pepa vždy vecpal s blbou písničkou. Když jsem vyhlásil, že se příště bude mluvit o muzice na Radiožurnálu, tak už se další týden nekonal. Už žádný další. Oficiálně se to jmenovalo, že se objevilo naléhavé politické téma, které se muselo řešit zrovna v ten můj vysílací čas. Viz fejeton DROBEČKY z roku 2005. Lidem ale téma blbých písniček lhostejné nebylo a když o tom nemohli diskutovat veřejně po telefonu, ozvali se mi na mail. Ale to už bylo neviditelnému Pepovi jedno. Na jeho rádiu to nebylo a jeho posluchačské stádo to nevyplašilo. Veřejnoprávní rádio má na rozdíl od soukromého rádia nekontrolovatelné hromady peněz a je škoda si z tak tlustého koláče neodklonit. A přes muziku se to dá elegantně, blbá písnička je noblesní kráva s mnoha skrytými vemeny. Stěžoval jsem si tehdy u kozla zahradníkem. Generální ředitel rádia, Kasík, byl bývalý barový hudebník, který za svou hlubokou neschopnost dostával větší plat než předseda vlády. Díval se na mne s nevinnou tváří a říkal, že neví o čem mluvím. Za ty prachy by i schopnější kanóni nevěděli. Takže se mi dodnes zdá vtipné, jak redaktoři Radiožurnálu umí žhavě mluvit o nešvarech ve společnosti a ve vlastním hnízdě si hřejí korupční vajíčko Pepy Mafiána. Jan Pokorný se to naučil ještě za dob, kdy šel u tajícího bolševika za politického novináře. Už tehdy se na Radiu Hvězda hrála blbá muzika a už tehdy ji pouštěl neviditelný mafián Pepa...
V posledním čase o neviditelném Pepovi psal ještě muzikant Zdeněk Vřešťál a písničkář Jan Burian:
Zdeněk Vřešťál: HELENO, DĚKUJI!
Velice mě rozesmála stížnost zpěvačky Heleny Vondráčkové adresovaná Radě Českého rozhlasu. Její hlas poslouchá celý národ už téměř půl století a nedá se říci, že by právě tato zpěvačka nedostala šanci proslavit se právě díky vysílání Českého, dříve Československého rozhlasu. Doba se sice změnila, ale právě v těchto letech jsme svědky velkých návratů zpěváků z šedesátých let minulého století. Každá soukromá stanice hlásá, že hraje staré české hity a všechny tyto stanice znějí úplně stejně. Žádná z nich se nesnaží objevovat nové tváře české populární hudby a dostat do vysílání byť jedinou novou písničku je nadlidský úkol. Je to jako z Hellerovy Hlavy 22 – „my vám tu písničku hrát nebudeme, protože ji nikdo nezná...“ Když se jich zeptáte, jak to udělat, aby se známou stala, poradí vám stejní fiškulové, že ji přece musíte nejdřív dostat do vysílání nějaké rozhlasové stanice... To znamená, že v soukromém sektoru nemám jako autor a interpret žádnou šanci. Komerční stanice bude vždycky vysílat jenom to, co je známé, protože populární písničky jsou pro ně jenom jakousi vatou mezi reklamami.
Obracím se proto logicky na Český rozhlas, stanici, která vysílá za naše společné peníze. Ano, kdo jiný by měl hrát původní a novou českou tvorbu, kdo by měl být oním Kolumbem v neprozkoumaných vodách české populární hudby? Konglomerát veřejnoprávních stanic jménem Radiožurnál, Dvojka, Vltava, Česko, Wave, Leonardo, Regina, Region, Plzeň, Pardubice, Hradec Králové, Ústí nad Labem a další to rozhodně nedělá. Jsou to vlastně státem a námi dotované pseudokomerční stanice, které se snaží zalíbit – nikoli objevovat nové, ještě neohrané a neprověřené. Prioritou je poslouchanost, nikoli poslouchatelnost. Připojuji se proto ke stížnosti známé zpěvačky a ptám se Rady Českého rozhlasu, kde jsou ty stovky nových děl mladých českých autorů? Kdo pomůže mladým skladatelům, textařům, muzikantům a zpěvákům – lidem, kteří svým vrstevníkům ukazují cestu? Není už náhodou na čase něco změnit a říci ono známé Děkujeme, odejděte?! A Vám, Heleno Vondráčková, děkuji za nahrávku na smeč!
Zdeněk Vřešťál, 55 let, začínající skladatel a textař
Jan Burian: OTEVŘENÝ DOPIS ANEB PŘÍMLUVA ZA HUDBU
Vážená Rado Českého rozhlasu,
dostal jsem dopis od jednoho z vašich členů a s ním i pozvání k diskusi nad neutěšenou kvalitou hudby ve vysílání veřejnoprávních stanic Radiožurnál a Praha. Rozhodl jsem se reagovat hned a touto cestou, přestože si myslím, že debata měla proběhnout zhruba před dvaceti lety, když se v téhle zemi změnil režim. Od té doby se totiž v hudebním vysílání těchto dvou stanic podařilo zejména úspěšně rozvinout a pak zakonzervovat systém, který slouží takzvanému hudebnímu průmyslu a systematicky devastuje povědomí posluchačů o tom, co to vlastně hudba je a k čemu slouží.
Především odvěký hudební žánr, kterému se říká píseň, byl na vlnách těchto – zdůrazňuji, že veřejnoprávních – stanic degradován na něco, čím se ve vysílání vyplňuje prostor mezi jednotlivými mluvenými vstupy. Když nikdo nemluví a neznějí džingly či reklamy, poslouží píseň jako předěl, jako vata, a tahle vycpávka je ještě ke všemu vybírána a uváděna anonymně. Vesměs se totiž jména interpretů, autorů ani dramaturga, který za to, co se nám line do uší, nese odpovědnost, nedozvíme.
Pokud máte záslužný zájem tento nedůstojný stav změnit, naskýtá se jedna možnost – návrat (ale raději tomu neříkejme návrat – není se kam vracet!) k osobní zodpovědnosti za vybírání hudby v rozhlase, konec anonymity. Konec teorií a praxe „selektorů“, jakož i demagogických výroků o tom, co lidé takzvaně „chtějí“ poslouchat. Dost schovávání se za pofidérní průzkumy a teze, že rozhlas má vysílat především to, co si jeho posluchači přejí.
Veřejnoprávnost v hudebním vysílání přece nemůže spočívat v jakési přímé demokracii, tedy v tom, aby si zprůměrované skupiny vybíraly, co chtějí vysílat z „předvybraného“ balíku hudby. Běžný posluchač rozhlasu zajisté nemůže být dramaturgem, to by znamenalo popření veškeré odbornosti této profese. Dramaturg má v případě veřejnoprávního média také pomáhat posluchačům tříbit si vkus – třeba tím, že informuje o nových trendech, připomíná nejlepší díla minulosti a brání braku a hrubé komerci, aby ovládla vysílání. Je-li hudební část rozhlasového programu v rukou amatérů, kteří se navíc zaštiťují tezí, že lidem se má pouštět, co oni „chtějí“, dopadá vysílání tak, jak ho známe dnes, a lepší to nebude.
Kudy z toho ven? Zrušte všechny ty takzvané playlisty a selektory a dejte důvěru vzdělaným a citlivým hudebním dramaturgům. Skoncujte s anonymitou ve výběru hudby pro vysílání veřejnoprávního rozhlasu.
Je velmi škodlivé, když model vysílání, který představuje zejména Radiožurnál, vychází ze snahy o co největší „poslechovost“ stanice. To je strategie, kterou se vesměs řídí soukromé stanice (a fakt, že ne úplně všechny, by měl být burcující). Od veřejnoprávního rozhlasu žádáme kromě objektivního zpravodajství především kulturnost, která není závislá na diktátu peněz. Nechceme, aby se taková stanice snažila konkurovat bulváru tím, že dodá ještě lacinější zboží.
Prosím, zkuste být odvážní a přehodnotit svůj způsob myšlení a vnímání veřejnoprávní funkce rozhlasu. Ten dosavadní, jak sami vidíte, nikam nevedl.
Jan Burian, písničkář a spisovatel