Autorky: BcA. Aleny Ochrymčukové
Veřejně dostupné (v plném znění) na: https://is.jamu.cz/th/13412/hf_m/text_prace.pdf
Vypracováno
na základě definic veřejnoprávního vysílání a osobního rozhovoru
autorky s ředitelem
ČRo p.Peterem Duhanem, šéfredaktorem Radiožurnálu p.Janem Pokorným a
hudebním dramaturgem Radiožurnálu p.Petrem Králem v roce 2013
Pozn.: Situace zjištěná v roce 2013 je po 4 letech v r. 2017 bohužel stále stejná. Důkazem je přehled "Počty hraných interpretů" z roku 2015 na https://pastebin.com/rd71y6Tz z jehož počátečních údajů je zřejmé, že většina uvedených, "nejomýlanějších" interpretů v roce 2015, se "omýlá" i v roce 2017.
Pozn.: Situace zjištěná v roce 2013 je po 4 letech v r. 2017 bohužel stále stejná. Důkazem je přehled "Počty hraných interpretů" z roku 2015 na https://pastebin.com/rd71y6Tz z jehož počátečních údajů je zřejmé, že většina uvedených, "nejomýlanějších" interpretů v roce 2015, se "omýlá" i v roce 2017.
Rozpory s principy veřejné služby
Testování skladeb je velmi
dobrým nástrojem pro získání přehledu o posluchačské základně. Pořád by však
mělo zůstat pomocným nástrojem. Jestliže je celý systém vysílání hudby na
Radiožurnálu postaven na vyhodnocování skladeb zařazených do posluchačských
výzkumů podle těžko rozluštitelného - pravděpodobně z tradic vycházejícího -
klíče, nutně následuje otázka, jakou roli tedy reálně zastává hudební dramaturg
stanice. Pokud pouze zpracovává výzkumy (jejichž průkaznost nelze s odkazem na
obchodní tajemství ověřit), které se odehrávají maximálně jednou za rok či
dílčí call-outy obsahující pár desítek hudebních ukázek, pak praxe tohoto povolání
značně zaostává za jeho tvůrčím potenciálem. Je-li dramaturgova odbornost a
invence nejenže nevyhledávána, ale dokonce i potlačována, jedná se o zásah do
smyslu veřejné služby. Toto komerční nazírání na médium veřejné služby vede k
devalvaci základních hodnot veřejnoprávního vysílání, jehož funkcí je vykrývat prostor,
který soukromá média vykrýt nemohou či o něj nemají zájem. V tomto bodě dále
dochází ke spornému naplňování Kodexu ČRo, který reaguje na princip veřejné služby
– Český rozhlas „nepovyšuje kritérium sledovanosti pořadů nad jejich kvalitu“ a
„nepodřizuje snahu o kvalitní výstup tlakům trhu“. Ze současného pojetí stanice vyplývá, že se Radiožurnál snaží v oblasti
výběru hudby dostát tržním principům. Z kontextuálních informací a několika
neformálních rozhovorů s majiteli soukromých rozhlasových stanic dále plyne, že
Radiožurnál se ve způsobu výběru hudby a zpracovávání testů v podstatě neliší
od komerčního zpracování. Této oblasti se diplomová práce svými otázkami
přímo nedotýkala, přesto dostupné informace směřují k závěru, že ČRo by takto
mohl porušovat Kodex z hlediska nutnosti uplatňovat „výrazně odlišný způsob v
zadávání a vyhodnocování dostupných dat oproti provozovatelům rozhlasového
vysílání s licencí“, ačkoli by mohl těžit z odlišného financování veřejné
služby. Výsledkem je minimálně nejistý
mix na pomezí veřejné služby a komerce.
Cílová skupina Radiožurnálu
Výběr cílové skupiny je další
„Achillovou patou“ Radiožurnálu. Nejenom, že se na ní jednotliví klíčoví
zaměstnanci ČRo nedokážou přesně shodnout, ale především z hlediska tvorby
koncepce stanice by bylo snazší jednoznačně zacílit a zaměřit se na konkrétnější
skupinu posluchačů. Programové okruhy Českého rozhlasu tuto možnost svou
strukturou nevylučují – jako směrodatné by se ve stávající situaci například
daly brát popisy informátorů, jak by měl vypadat ideální posluchač Radiožurnálu.
Kompromis akceptovatelný všemi jednoduše není možné zařídit. Nejsilněji zastoupená
je na Radiožurnálu skupina 50+, což by mohlo vypovídat mnohé o potenciálu
dalšího vývoje stanice. Je neudržitelné dále pokračovat tímto způsobem, jelikož
se navíc rok od roku zvětšuje propast mezi vkusem nejmladších posluchačů (vyčleňují
se do okrajových hudebních žánrů) a nejstarší skupiny posluchačů. Ze
zaznamenaných popisů ideálního posluchače plyne další nesrovnalost – ideální posluchač zastupující v současné
době cílovou skupinu Radiožurnálu příliš neodpovídá stávajícímu výběru hudby.
Lidé aktivní, s přehledem a zájmem o dění ve společnosti a nesetrvávající v
minulosti mohou stěží akceptovat současný neprogresivní model vysílání hudby.
Argumenty typu „nevychovávat posluchače i hudbou, neunesl by to“ se zde míjí
účinkem – není příliš pravděpodobné, že by si tento typ posluchače nutně musel
vykompenzovat poslech zpráv normalizačním či normalizovaným popem.
Celková koncepce Radiožurnálu
Výrok šéfredaktora Radiožurnálu
Jana Pokorného, že hudba vysílaná na Radiožurnálu není koncertem, inspiruje k
zamyšlení nad koncepcí samotné stanice, která si přeje být konzistentní. Čím
ale jiným, než kompaktním celkem je dobře dramaturgicky promyšlený koncert?
Zásadním pochybením je z hlediska teorie médií veřejné služby i Kodexu Českého
rozhlasu odmítání brát hudbu na Radiožurnálu primárně z kvalitativního
hlediska. S tímto „leitmotivem“ se setkáváme v průběhu rozhovorů přímo či
nepřímo mnohokrát. V otázce na vlastní
hudební vkus se zřetelně projevila sporná odbornost klíčových zaměstnanců
Českého rozhlasu – tito lidé by v prvé řadě měli oplývat vytříbeným hudebním
vkusem, umožňujícím vytvářet a modifikovat specifickou hudební tvář či formát
stanice. Zarážející je také fakt, že hudební dramaturg konzultuje výběr
hudby s šéfredaktorem, který o sobě tvrdí, že je „jenom novinář“ – jaké je tedy
reálné přispění šéfredaktora k podobě hudby a ke zhodnocení její kvality? Pokud
konzultace probíhá pouze na „ekonomické“ bázi (např. jak vyšly jednotlivé
kategorie v testech), jsme zpět u
problému nadměrně komerčního nazírání na procesy v médiích veřejné služby. S
tímto úzce souvisí výrok Pokorného, že „hudba je pouze doplňkem“ vysílání
(který, jak už jsme uvedli, neodpovídá představě samotného ředitele Českého
rozhlasu). Pakliže bychom tuto premisu přijali a přiřadili roli hudby na
Radiožurnálu takto marginální roli (ač by současných 50% vysílacího času
věnovaného hudbě hovořilo 81 již předem proti premise), proč by ji posluchači
vůbec měli vnímat jako problém a co víc – stanici kvůli hudbě opouštěli, tedy
přelaďovali jinam? Z hlediska intenzity veřejných diskusí je Radiožurnál v
současnosti nejsporněji nastaveným okruhem Českého rozhlasu. To, že jeho podoba
vychází z historie (tedy z programového nastavení stanice Hvězda), je
argumentem polovičatým, jelikož při restrukturalizaci všech okruhů
Československého rozhlasu po sametové revoluci by kompletní změnu okruhu
posluchači mohli snadno přijmout – i vzhledem ke vzniku mnoha soukromých stanic
a podobných relevantních faktorů provázejících změny rozhlasového vysílání v
České republice v prvních letech po roce 1989. Stávající situace se snaží vyhovět mnoha různým úhlům pohledů, které
jsou často tak protichůdné, že společně nemohou vytvořit jednolitou koncepci
stanice. Tyto problémy se jasně vinou od již zmíněné rozptýlené cílové
skupiny, přes nejasnou „nadhodnotu“ – či „vyzařování“ - Radiožurnálu odlišující
ho od jiných stanic po hudbu samotnou – její poměr k mluvenému slovu a její
výběr pro co nejširší veřejnost. Pokud se nadto zaměstnanci od vize a mise
oprostí natolik, že je nevnímají jako osobní priority, je to na výsledku vždy
(minimálně intuitivně) znát. Jestliže klíčoví
aktéři pohlížejí na hudbu na Radiožurnálu pouze jako na málo podstatnou výplň
(o které není potřeba ve vysílání kladně hovořit a uvádět ji), není divu, že
posluchači (přinejmenším ti aktivní) tento přístup vycítí. Někteří
odborníci přicházejí s řešením v podobě dvojformátu (přes den se více zaměřit
na nejsilněji zastoupenou skupinu posluchačů 50+ a ve večerních hodinách či v
noci vytvořit proud pro mladé posluchače) či inspirace ze zahraničí (z hlediska
dvojformátu historie stanice Europe 2, pro „běžnou“ inspiraci pro stávající
formát Österreich 3). Radiožurnálu ale
především chybí jasná vize odpovídající médiu veřejné služby ve 21. století.
Jak management Radiožurnálu při výběru hudby nahlíží na poměr kvality a poslechovosti?
(okruhy: Podřízení se vkusu
posluchačstva, Zpravodajská versus hudební stanice)
Poměr kvality a poslechovosti má
z pohledu managementu Radiožurnálu dvě úrovně – ideální a aktuální (či spíše
reálnou). Ideální je velmi snadno popsatelná: vysoká kvalita odměněna vysokou
poslechovostí. Tato premisa ale nejenom že není v současném stavu reálná, ale
ani realizovatelná. Vzhledem k nejednotnému náhledu zodpovědných pracovníků a
takřka nulové inspiraci ze zahraničí, která by byla jedním z možných řešení na
vylepšení programového a potažmo i hudebního formátu, se kvalitu hudby na
stanici nedaří zvýšit. Panuje obecná obava z byť dočasného úbytku posluchačů,
kterým se tudíž Radiožurnál nutně „musí“ přizpůsobovat - je vedlejší, zda jde o
přizpůsobení se publiku či přímo vyhovění mu. Hudební dramaturg i šéfredaktor Radiožurnálu považují poslechovost za
zásadní prioritu a na stanici nenazírají jako na nositele kvality v hudební
oblasti – nehledě na fakt, že hudební kvalitu jako takovou sami jen obtížně
definují.
Jakým způsobem zohledňuje Radiožurnál připomínky/ohlasy od hudebních expertů a posluchačů týkající se hudební složky vysílání?
I přestože Český rozhlas obecně
disponuje dobrou zpětnou vazbou ke svým posluchačům, reálný dopad připomínek posluchačů k hudební složce Radiožurnálu končí
v rovině vysvětlování jim, proč stanice „nutně“ hraje zrovna takovým způsobem,
jakým v současné chvíli hraje. Existují jakési „ustálené formulky“, kterými je
zdůvodňováno, proč nelze brát na nespokojené posluchače zřetel (je jich menšina,
není možné vyhovět všem a tak podobně). Přesto však Český rozhlas sebereflexivně
dospěl do stádia, ve kterém bylo uznáno, že se hudební složka vysílání musí
proměnit. Otázkou zůstává, jak k takovému stádiu došel – dalo by se předpokládat,
že především díky výrazné medializaci problému a nutnosti nějak reagovat. Zájem
médií výrazně zviditelnil i břitké výzvy hudebních odborníků, které (pakliže
experti nejsou hudebními dramaturgy jiných rozhlasových stanic) za běžných okolností
vedení Radiožurnálu nebere příliš v potaz. Hlavní výzkumná otázka zněla: Proč
je výběr hudby na Radiožurnálu koncipován stávajícím způsobem? Výběr hudby na
Radiožurnálu je v prvé řadě poplatný stávající filozofii stanice a celkově
firemní kultuře Českého rozhlasu. Jinými slovy – Český rozhlas takto profilovanou
stanici chce, určuje její programový formát, počítá s určitým procentem podílu
na trhu a poslechovostí, nevzdává se historie stanice a urputně se brání razantnějším
změnám. Radiožurnálu vedení přisuzuje širokou cílovou skupinu (jež navíc ani
není přesně definována), kterou stanice není schopna se současným programovým
zaměřením pojmout, nereflektuje fungující a potenciálně inspirativní veřejnoprávní
rozhlasové stanice ze zahraničí a nemá vyjasněný vztah k důležitosti hudební
složky ve vysílání: jednou je hudba doplňkem, jindy zase plnohodnotným prvkem
vysílání. Výběrem zaměstnanců přímo
ovlivňujících podobu hudby na stanici (přednost je dávána precizní práci se
Selectorem a výzkumy před vkusem či schopností rozpoznávat kvalitní hudbu a
kreativně z ní vytvářet dramaturgicky sevřený, a přitom posluchačsky vstřícný
celek) se Radiožurnál limitně blíží komerčnímu nazírání na rozhlasové vysílání,
které je v rozporu s cíli veřejné služby. Přílišný důraz na testování
skladeb a jejich následné netvůrčí zapracovávání do playlistu také nenapomáhá
celkovému vyznění stanice. Zpětná vazba od posluchačů či odborných kritiků je
nelegitimizována odkazy na výsledky testů. Jistou roli v současné neuspokojivé
situaci může hrát fakt, že Český rozhlas nemá dostatečný přístup k VKV
frekvencím, aby mohl restrukturalizovat jednotlivé okruhy. Tato změna by byla
obratem k lepšímu zejména v případě Radiožurnálu, který by se tak mohl stát
stanicí pouze mluveného slova, což by pomohlo více vystihnout hlavní devízu
stanice – zpravodajství. Ačkoli se tato poznámka lehce vymyká tématu práce,
domnívám se dále, že soustavná práce na vytváření a kultivování firemní kultury
Českého rozhlasu je také jednou z významných oblastí ovlivňujících chod všech
dílčích pracovních činností. Z výzkumu vyplynulo, že práce s hudbou na Radiožurnálu je málo koncepční, neodpovídá požadavkům
kladeným na médium veřejné služby, ale spíše směřuje ke komerčním principům
(ve výběru hudby či zpracování testování skladeb). Dotazovaní klíčoví zaměstnanci nesdílejí stejnou vizi a představu o
tváři stanice a nerespektují doslovně Kodex Čro. Celková koncepce je tudíž
nekonzistentní a nevytváří tak obecně pozitivní „vyzařování“ stanice směrem k
posluchačům. Hudební složka z tohoto úhlu pohledu může být pouze dílčím prvkem
(ne hlavním problémem) v kritickém nazírání na Radiožurnál jako nekompaktní
celek.